Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Mariánky

[30.11.2010 12:07:45]

 

Na sobotní simultánku s Davidem Navarou jsem kvůli práci nemohl přijet. Ale o setkání s kamarády, s šachovými osobnostmi, ale hlavně o zápas Sněženek a Machrů jsem se úplně připravit nechtěl.
            V úterý po poledni jsme  s Martinem a Laďou skočili do auta a okolo čtvrté vcházeli do dějiště utkání Legend (Lájoš Portisch, Vlastimil Hort, Dragoljub Velimirovič, Wolfgang Uhlmann) a nastupujícího mládí (Humpy Koneru, Viktorija Čmilyte, Arianne Caoili, Tereza Olšarová) do hotelu Villa Butterfly v Mariánských Lázních.
            Již příchod do hotelového vestibulu, jak už to u mě v posledních dnech bývá  byl skvělý(viz předminulý blog Šachové snění.). Z vlezlé sloty a mumraje na ulici do příjemného hotelového útulna a klidu. V jedné části vybrnkávala na harfu nadživotní velikosti, pro několik postarších párů, podmanivé melodie postarší umělkyně. Z druhé části k sobě přitahovala naše pohledy nádherná hosteska. Já jsem sice chtěl prvně na kávu,podlehnout atmosféře a u filmových melodií společně s Oldřichem Novým zavřít oči a chvíli snít.
Kroky mých mladých kolegů ale nekompromisně mířily k podmanivým hostesčiným očím. Během několika vteřin Martin zjistil, že se jmenuje Diana a ona nás nasměrovala do konferenčního sálu, kde probíhal komentář a výklad k partiím.
            Tam jsem nejdříve zaregistroval pult s vystavenými šachovými publikacemi k prodeji. Většinou je míjím, ale teď jsem zamířil k nim a během té vteřinky proběhly mojí hlavou zhruba tyto neuspořádané myšlenky, připomínající spíše Brownův pohyb; „- V mládí jsem měl zamilovanou knihu „Dary bohyně Caissy“.- V běhu desetiletí se mi zatoulala pryč, ale občas jsem si na její nezvyklou šachově-literární krásu vzpomněl. -  Někdy prohledal knihovny mé rodiny, ale nikdy a nikde jsem o ni už ani nezavadil. Zmizela beze stopy.- Ve svém blogu o ní a jejím autorovi velmi poutavě psal pan Houška.- „Měl bych si ji fakt sehnat“ říkal jsem si podvědomě od té doby. - Třeba bude mezi těmi několika zde vystavenými!“ Udělal jsem poslední krok a přímo před mýma rukama, jakoby zázrakem, ležely dva staré, generacemi čtenářů šachistů ohmatané výtisky té knihy. Jaké byly asi jejich osudy, odkud se tu vzaly? Jednu jsem ihned vnutil šachovému elévovi Martinovi, druhá už je v mé kanceláři. Těším se na ni, vypadá to, že o vánocích se s ní pomazlím.
            Následné sledování komentářů k partiím od pana Konopky, Sergeje Movjesjana, Julie Kočetkové bylo jedním slovem skvělé. Tolik nápadů, motivů, zdůvodnění jednotlivých tahů. Kdybych ty partie analyzoval sám, neměl bych šanci dostat se do hloubky. Zůstal bych trapně nevědomě na povrchu. Skvělá práce!
            Nakonec jsme se rozhodli, že zpátky do Brna večer nepojedeme. Dáme si večeři, trochu vína, v klidu přespíme a brzo ráno vyrazíme zpátky do práce.
            Zdálo se mi, že to trvá minutu, co jsem se od našeho podvečerního rozhodnutí podíval znovu na hodinky. Ale ony už byly tři hodiny ráno a rozjetý mejdan zdaleka nekončil. Než jsem se opět ponořil do konzumace nápojů, skvělých diskuzí a zábavy uvědomil jsem si na okamžik několik pozoruhodných skutečností. - Právě mě v bleskové partii na kopytech svých roztančených figur roznesla půvabná Kristýna Němcová. Vedle mě se zaujetím blical čerstvý mistr světa v pětiminutových partiích Levon Aronjan. Vedle něho sedící kamarád Laďa, sváteční hráč našeho lipoveckého efka, ho se zaujetím pozoroval. Tu souhlasně pokývl hlavou, jindy jeho kamenný výraz spíše signalizoval asi nesouhlas, z té šílené absurdity na mě šla chvílemi hrůza, chvílemi pobavený úsměv. Sergej Movsesjan mi v kamarádském rozhovoru na baru zvedl sebevědomí – přeci nemusím mít před nimi ostych, když moc dobře neumím šachy, on zase třeba tak dobře nerozumí stavařině - Tak nějak to pak probíhalo dál a dál, no prostě senza. Velmi vyjímečné a neobyčejné setkání šachových osobností a nadšenců v obyčejném baru v Mariánských Lázních.
            Všem účastníkům a hlavně Pavlu Matochovi velké díky!
 
            Když jsem před měsíci pátral po výše zmiňované knize, narazil jsem na jinou, taky z mládí. Jmenuje se Věčná Slávie. Dostal jsem ji v osmi letech (1967) od tatínka s fotografií a napsaným věnováním od velikého fotbalisty a brankáře Františka Pláničky. Stala se tehdy mou zamilovanou. Znal jsem nazpaměť sestavy Slavie i životopisy, či spíše životní osudy, hvězd sešívaných. Zavzpomínal jsem si při jejím nalezení na svoje fotbalové začátky, na malé velké spoluhráče, na svého největšího fanouška, na mého tátu. Byly to příjemné chvíle rozjímání.
            Tehdy dávno, mně malému klukovi jméno autora nic neříkalo. Je neuvěřitelné, že teď spolu a vedle sebe jako dva současníci píšeme své šachové blogy – ale život je prostě krásný. A za tu krásnou knihu, teď za mě, ale i za toho malého kluka před padesáti lety, velké díky pane Vítězslave Houško, či spíše jak říká  kamarád Pavel    MAESTRO!
 
 

                                                                                                                      Vlastík

 

fotografie

zobrazeno(9204x) | příspevky(14x)

vkládání nových příspěvků bylo pozastaveno

příspěvky k článku

08.12.2010 18:45:36 | pavel zeman

Život sám píše jak je život krásný,Štastný či nikoliv.Nejsem pesimistou, ale za svůj dnes již Pánbůh zaplať dlohý život a doufám,že dlouhý ještě bube musím konstatovat, abych mohl mluvit jenom o krásném a štastném pak musím na různá nekkrásna prostě zapomenout a zapomínám rád.Pro mě a pro každého je krásno a štastno jen v budoucn, protože to očekává a chce to, já ano.Krásno je v ročních obdobích, s přírodou a lidé dobří to je velké štěstí a těchto lidí,kterí pomohou toto vytvářet si velice vážím.Dvacet let se věnuýji zrakově postižené mládeži a tam to o čem jsem psal uvidíte na vlastní oči.To nadšení a touhu po životě           všem Fandím.Pavel

06.12.2010 21:44:31 | Vlastík

Děkuji za přívětivá slova. Velmi rád beru stopaře a diskutuji s nimi. Dnes jsem si nevím proč před odjezdem, vzal v kanceláři ze skříně knihu. Asi to tak mělo být. Hezký večer Vlastík. 

06.12.2010 19:52:21 | Alois Kunc

Jestli je život krásný, je docela složitá, až filozofická otázka. Asi závisí na povaze člověka a na jeho postoji k životu.  Sám nevím, na kterou stranu se přikláním. Některé současné problémy, které mě tíži, mě o pravdivosti této věty příliš nepřesvědčují. Ale ať je tomu jak je, díky panu Chládkovi si minámálně dnes můžu říct: "Dnešní večer je krásný". Nejen přečtením tohoto elánu dodávájícího článku, ale hlavně díky dnešnímu velice příjemnému rozhovoru, který jsme spolu mohli vést, když mi zastavil při stopování domů. Úsměv na tvaři mi setrval i po té, co jsem vystoupil z auta a doma se vrhnul do čtení jeho knížky, kterou jsem taktéž od pana Chládka dostal. A aby toho nebylo málo, věřím, že i teď, až rozděláme pozdní sběr, který jsem cestou v autě dostal  pro mého tatínka, bude dobrá nálada pokračovat...     

Moc Vám děkuji nejen za odvoz domů.

 

Zjišťuji, že si teď aspoň částečně odpovídám na naši otázku o kráse života. Budeme-li mít to štěstí, že nás budou obklopovat dobří lidé, pak budeme mít krásné nejen jednotlivé dny nebo večery, ale i celý život!

 

02.12.2010 21:52:24 | ancien

Nemíním zpochybňovat osobní dojmy, ale přece jen si troufám připomenout na adresu Martina, že Juliette Gréco měla v roce 1938 jedenáct roků a ještě pár let trvalo, než si  podmanila svým nezaměnitelným hlasem a sugestivním projevem existencialisty, kteří se scházeli v kavárnách na levém břehu Seiny. A zbožňovali ji asi všichni – od nenapravitelného levičáka Sartra až po Borise Viana spisovatele, jazzmena a vůdce smečky zlaté mládeže. A jak to vypadalo v Café Deux Magots, Café Procope a vůbec v Quartier Latin? Tak tuto slavnou poválečnou dobu Saint-Germain-des-Prés popisuje hodně knih, třeba přímo tady na kavárenském stolku napsaných. Tenkrát byl život krásný…(Moc pěkně a docela objevně o té době píše Philippe Boggio v monografii o Borisi Vianovi.) Pokusil jsem se ložit fotku J.C. v době jejéí největší slávy, ale asi se to nepodaří.

    

01.12.2010 22:03:23 | Pavel

Jestli je život krásný? Jeden kamarád na otázku, jak se máš, odpovídá: "Dobře, nezaslouženě dobře." Nezaslouženě krásný.

01.12.2010 21:04:51 | Vlastik

    Velmi děkuji všem přispěvatelům za milé reakce. A snad jen pro pořádek: přispěvatel Milda je operativec, myšleno jen v souvislosti s prací špičkového stavebního inženýra.

    Martine chvíli jsem si o Juliette a její podobě s šachovou Julií zasnil společně s Vámi. Velké poděkování za zachycení atmosféry, ale také patří mimořádnému fotografovi Vláďovi Jágrovi.

    Anciene, já myslím, že to není fráze - a zní to tak strašně studeně. A taky, když už ten pocit mám, tak si ho chci naplno a vědomě užít. On taky samozřejmě vždycky krásný není. Ale to neva ... Protože jestli teď krásný není, tak zítra nebo za měsíc nebo třeba až za rok, ale jenou zcela jistě zase KRÁSNÝ BUDE!

Hezký večer všem, Vlastík

01.12.2010 16:02:04 | ancien

Život je krásný? Možná by bylo trefnější napsat : někdy je život krásný. Nebo: život může být i krásný. Nebo taky: když chceme, můžeme život považovat za krásný. Ale jaký život? Nějaký konkrétní? Můj? Tvůj? Vlastíkův? Nebo život šachového profesionála Davida Navary? Myslím, že v této frázi se jedná o zobecnění, které si jen tak povzdechneme, když je nám dobře, když mezi přáteli zavládne porozumění, když se šťastni probudíme vedle ženy, kterou milujeme, když…(tady si každý může dosadit podle své životní zkušenosti).

Ale potom by ta věta měla být přesnější:  teď je můj život krásný… A  může následovat  debata o vhodnosti přídavného jména krásný. A další o vhodnosti podstatného jména život, když se většinou jedná o krátký prchavý okamžik.

V tomto případě k napsání této věty vyprovokovala Vlastíka noční chvíle pohody mezi šachovými přáteli v Mariánských lázních umocněná ziskem knihy která ovlivnila jeho dětství a přítomnost autora jiné takové knihy. A protože náhody neexistují, tak jsem podobnou větu řekl jenom pár minut před tím, než jsem si přečetl blog ke kterému přispívám: spolu s dvouapůletým vnukem jsem pátral ve sklepě ve starém šuplátkostnu po zbytcích dávno odložených hraček a endéráckých stavebnic teď už dávno dospělých dětí. A najednou mezi nimi nezaměnitelná škatule s nápisem: Dřevozpracující závody Frýdlant n.O., Česká klubovka II.  Dědo co to je? To jsou šachy Toníku.  Tak jsme to rozbalili. Lesklé figurky ve výlisku z umělé hmoty seřazené symetricky, srolovaná vikslajvontová šachovnice s písmeny i čísly na boku. Dědo co je to? To je král, to je věž, to je dáma. Toto je kůň, dědo? Už se těším, až budu odpovídat na otázky: a proč může dáma všude a král jenom kousek a kůň uskakuje do boku…

Když jsem potom škrtal jeden řádek na seznamu dárků, které si přeji pod stromeček, tak jsem si taky tiše říkal: život je přece jen krásný. I když dobře vím, že je to pouhá fráze.

A když jsem si přečetl Vlastíkův blog, tak jsem na ten seznam zase jeden řádek připsal. Abych nezapomněl.

Přeji všem šťastné vánoce.

 

01.12.2010 13:10:59 | bolek

Plně se ztotožňuji s poslední větou v příspěvku od Martina. A zdravím jak jeho, tak všechny aktéry!

01.12.2010 11:31:26 | Pavel

Byla to noc mimo běžný čas a prostor. Přišla jako dar. Někdy se to stane a u kdo si to neužije, měl by si přečíst knihu Kazatel. Přivolat ty krásné chvíle nejde. Dar se nežádá, ale dostává.

01.12.2010 10:41:25 | Vítězslav Houška

Děkuju za přívětivá slova. Potěšil jste mě.

01.12.2010 10:11:38 | milda

Nemám čas jsem operativec.

V tu chvíli jsem rád, že jsem se zastavil. Byla to pěkná chvilka s Tvým článkem Vlastíku.

Čoveče v TOBĚ něco je. Muselo to být fajn. No a ta černovláska, srdce zaplesá maldému juhanovi i zralému muži.

Jen tak dál.

30.11.2010 17:45:33 | martin

 Při pohledu na první foto mi vytanula známá kavárna na  Saint Germain des Prés dejme tomu 1938 a Julia je Juliette Greco...

30.11.2010 14:54:19 | Luboš

Nádherné počtení! Mariánky jsou má srdeční záležitost a moc se těším, že mě za rok vezmete s sebou. Hosteska, Kristýnka, skvělé nápoje... Idylka. Ale hlavně bych zašel za zpívající fontánou, ta je v Mariánkách ta NEJ... Luboš

30.11.2010 14:48:33 | martin c

Čau Vlastíku,

napsal jsi to moc hezky a já jen zopakuji co jsem řekl na zpáteční složité cestě po D1 zpět do Brna. Na tento den budeme vzpomínat do konce života.

 

Untitled Document

starší články




ceskecasino.com

www.praguechess.cz |
reserved by Pražská šachová společnost, o.s. | designed by pb | optimalized 1024x768 IE, FireFox