Vlastimil Chládek

ředitel Dopravních staveb Brno
milovník šachů, bowlingu a cyklistiky
spoluautor knihy Gens una sumus

Město duchů

[24.03.2010 12:27:34]

Někdy mimoděk zavřu oči a po chvíli si uvědomím, že cosi vidím. Náznaky obličejů, postavy, jakýsi děj. Snažím se zaostřit a výjevy zmizí. Jakoby filtry, jež propouštěly mé vidění, ztmavly. Možná, že jednou, až navždy zavřu své oči, tak konečně spatřím………….

Celá PALMA, jak jsme asi všichni někde četli nebo slyšeli, je vytvořena z myriád zrnek písku a sám hotel Atlantis je vrcholnou ukázkou toho, jak neuvěřitelně se dají utratit a utrácet peníze. Třeba pohled na nekonečný zástup dveřníků, uklízečů všeho možného i nemožného, obsluhovačů a nevím čeho všeho ještě byl pro mě nepochopitelný. Otázkou, proběhnuvší hlavou, bylo jen to zda je jich trojnásobek nebo pětinásobek;nevím; než počet hostů.

Ve chvílích, kdy jsem proplouval aquaparkem a nade mnou se neslyšně vznášela nejmodernější nadzemka, spojující toliko dvě části palmy, se v mé mysli poprvé rozezněla otázka zda je tento výtvor, v místech kde ještě nedávno šplouchalo moře, ukázkou lidské pýchy, nebo nekonečné lidské odvahy jít dál a dál a dokazovat nemožné. Za jednu z třešniček by bylo možno považovat třeba hotelové akvárium, obývané šedesáti pěti tisíci mořskými živočichy, mezi nimiž se různými zákoutími, navozujícími pocit dávné Atlantidy, proháněl čtyřmetrový žralok velrybí.

Hotel tedy pěkný, ale moře už tak dokonalé nebylo, sem tam náznaky pěny, u břehu pod nohama místo krystalického písku jemné bahýnko, absence vln. Moře se asi nedá jen tak ochočit, tak daleko přeci jen nejsme a pevně věřím, že nikdy ani nebudeme.

Delfinárium jsem musel po pěti minutách opustit, pohled na soustavně potupně panáčkující delfíny, kdejakým blbem to vyžadujícím, byl pro mě znepokojivě zneklidňující, tohle to si ušlechtilá inteligentní zvířata naši věrní mořští kamarádi přeci nezaslouží.

Mě nejvíce fascinovaly v dáli za úžinou, z nemizící mlhy vystupující, hlavy novodobých duchů, trpělivě čekající na chvíle příští. Na jednu, na tu nejvyšší na světě jsem se byl podívat. Teď v klidu kanceláře již několik minut sedím a snažím se popsat své pocity po vystoupení z taxíku. Ale nejde to, snad slovo úcta, obdiv, strach, neklid, ale nic není přesné, výstižné…

S bratrem jsme celý pobyt vehementně blicali, stav našeho šachového zápasu skončil 50:45, ale už ani nevím pro koho, absolvovali jsme i s docela dobrým výsledkem bowlingový turnaj v centru Dubaje. Nákupy v obchodních domech mě totálně překvapily. Značkové zboží, za třetinové ceny u nás, to je pro milovníky nákupů opravdu příjemný zážitek.

Až při návštěvě Dubaje ve dne jsem si uvědomil, že jeřábi na vrcholcích hlav jsou nehybné, že je mrtvo a že i vlastní Dubai je jakási vylidněná nikde nikdo, natož děti nebo zvířata. Jen ojedinělé smečky aut ženoucí se sedmiproudými dálnicemi vzbuzovaly pocit života, ale takového toho RUR podle pana Karla Čapka.

Poslední den ve chvílích mezi  šachovými partiemi a spánkem jsem najednou v dáli zpozoroval, že MĚSTO DUCHŮ se dalo do pohybu. Mrakodrapy kráčely liduprázdným městem dálnic a jejich stopy zaplavovalo moře beroucí si, i s  úroky zpět,  co mu člověk vzal. I já jsem se jakoby součást toho všeho vznášel prostorem a opět mě prostupovala  zásadní otázka; je tato zkáza trest za lidskou pýchu anebo bohové zhmotnění ve město duchů neunesli lidskou velikost a jeho touhu po nesmrtelnosti?

Po zničující apokalypse nezbylo nic, než jen hrdé moře a jeho ničím nespoutané vlny šuměly okolnímu světu kdo je tady pánem. Nádherní delfíni uháněli mořem a široko daleko snad jedinou vzpomínkou na doby dávné byla naše šachovnice. Koutkem oka jsem zahlédl pozici starodávné italské hry.Daleko se tedy ještě asi nedostali. Delfíni si všimli mého zájmu, podívali se na sebe a ten nejrozesmátější svým zobákem přehodil figurky do nové pozice (viz. diagram Dd2, Vd4, Sd3, Pěšec přesně na rozhraní mezi D7 a D8).

Té pozici jsem samozřejmě nerozuměl, ale spíš mi to najednou všechno bylo líto. Tohle si člověk a jeho naplňování si snu a tužeb nezasloužil. Zatoužil jsem po jeho společnosti a svém návratu do světa omylných a chybujících.

Furt nespi a pojď hrát, probral mě bratrův hlas. Trochu jsem zaostřil a uklidnil se, vedle mě stály šachy. Zaostřil jsem ještě víc a v dáli za mořem uviděl  své město duchů.¨

Jen pro mě se trochu zakývaly, zamrkaly svými světly a jakoby morseovkou vzkázaly;Neboj; my nejsme zlí a i v Dubaji bude brzy líp. Zase k nám někdy přijeď Vlastíku.

Další den za svítání jsme z toho zvláštního světa odlétali. Asi budu mít o čem přemýšlet. A nakonec jsem, ještě v letadle, pochopil šachový diagram – Doba Delfína - rozhraní (možná přímo Silvestr) mezi roky 2437 a 2438).

Hezké velikonoce