Blog Vítězslava Houšky

Slet šachových celebrit na Kampě

Název akce ČEZ CHESS TROPHY 2011 se pěkně rýmoval. Řeknu vám, měl to tam Mistr Kampanus Matocha opravdu pěkné, ale těch rýmů a tolik rýmy být nemuselo. V předvečer odletu do USA Kaválek odřekl tradiční merendu u nás v Dejvicích. Omlouvá se a kýchá do telefonu, že tam někde kolem Čertovky chytil rýmu. Moje žena má na jeho rýmující se chorobu svůj názor a velmistru Cavalettovi stroze radí, aby si zakoupil Paralen, poctivě jej polykal a nevnášel nákazu do nevinné dejvické čtvrti. Je to tak, přátelé, ještě dneska trpím následky nějaké kapénkové infekce, která slétá na člověka zejména poblíž Michnova paláce. Pročež po ránu mívám i 37,2° C. Že by import z Kaválkova Restonu?

Ale chci ovšem hovořit o důležitějších událostech a připomenout si aspoň letmo několik pozoruhodných osobností, jež uzřely mé oči poblíž stříbropěnné Vltavy. Kaválka vídám tak ob jeden rok a vždycky jen znovu spokojeně znamenám, jak se mi tenhle nevlastní synovec vyvedl. Před lety padesáti jsem ho zaučoval do novinářského řemesla a nabádal, aby své články začínal pokud možno vtipem a aby stejnou ingrediencí kořenil část střední i finální. Jenže ptám se zachmuřeně: kolik takových našich vzájemných ob jeden roků může ještě být? To je ta svízel.
ČEZ CHESS TROPHY vesele pokračoval a já jsem si s pýchou v oku uvědomoval, že mě Mistr Kampanus, generalita, jakož i celý realizační tým pokládají za celebritu. Nemohu se mýlit, to člověk pozná na první pohled. Tak například zjišťuju, že před naším domem ve stanovených čtrnáct nula, nula stojí automobil barvy černé, jehož úkolem je dopravit vlastníka dvou francouzských holí k přednášce o Opočenském. Copak auto, to je docela obyčejné, má čtyři kola, jeden volant a jednoho řidiče. Ale není to, prosím, řidič ledajaký, nýbrž slavný šéfredaktor Novoborského šachového serveru Petr Boleslav, který předevčírem v simultánce – jako jediný z 26 účastníků – zvítězil nad mistrem světa Viswanathanem Anandem. Je to skromný chlapík: chce, abych se mu jako jeden ze spoluautorů podepsal do knihy o Opočenském, kdežto já zase chci, aby se mi natrvalo podepsal do srdce, neboť, prosím vás, copak budu ještě někdy sedět vedle vítěze nad světovým šampiónem?
Ale pak se ocitnu vedle opravdového mistra světa v místnosti, kde se nám, zdatným junákům z oné proslulé sekty VIP, podává občerstvení. Viši Anand sedí tak tři metry ode mne, a když se jde občerstvit džusem, zaregistruje mé invalidní francouzské opory a zeptá se německy, může-li mi přinést něco k zakousnutí. Požádám o žemli. A pak o rozhovor. A přemýšlím, kdy se mi v hříšném životě poštěstilo rozmlouvat s šachistou tak velkého kalibru, ale – nevzpomenu si. Prohlížím si ho zblízka, i znamenám, že je v něm ztajena jakási dívčí krása: jemné rysy, příjemný hlas, dojemné úvahy o šachu a naší zemi. V té souvislosti vysloví i jméno našeho prezidenta, a to v tónině, kterou slyším nejradši: „Václava Klause jsem poznal už před několika lety v Davosu. Ne, k partii mě nevyzval, ale vím, že šachu rozumí a že má tu hru rád. A proto je mi sympatický.“
Koho jsem tu ještě potkal? Postavy různé, většinou významné a zajímavé. Jenže si vzpomínám, jak kdysi zpražil F. X. Šalda mladého literáta: „Co myslíte, člověče, tím slovem zajímavé? To je prázdné slovo. Zajímavost, abyste věděl, není žádná estetická kategorie.“ Ať teda není, pane F. X. Š., ale pro mne je významné i zajímavé, když v katakombách Michnova paláce narazím na Evu Franzovou, dceru Karla Opočenského, a navážu s ní rozhovor, přerušený před 55 lety, kdy jsme se viděli naposledy. Nebo když se mezi VIP hosty kmitne Jana Jacková, oplývající dobrou náladou. O svém návratu do šachového ringu zatím nemluví, ale ochotně mi přináší od švédského stolu vídeňský štrůdl. Další zajímavou estetickou kategorií je ovšem Břéťa Modr – šachista, šachový filatelista, šachový antikvariát, šachový editor zajímavé šachové literatury všeho druhu, šachový fotograf. Také on byl využit k drobnému číšnickému záskoku, jenž se mi zdál ze všech nejzajímavější: INFO-Břéťa přinesl sklenku červeného vína. S kým jsem se tu ještě znovu po letech potkal a pozdravil? Například s Pepou Maršálkem, který se vůbec nezměnil. Za dřívějších časů mě vždycky fascinoval precizností svého šachového rukopisu – a dneska? Zkuste změnit tahy písma a grafolog vás vždy usvědčí z marné lsti. Také dneska je Maršálek maršálem exaktního šachového myšlení a činění; jenomže se nenápadně posunul směrem k šachu skladebnému a úlohovému.
Také jsem měl přednášku, v níž jsem se snažil rozmetat mýty, pověry a iluze, jež se přimykají ke jménu Karla Opočenského. Hovořil jsem spatra a posluchačům slíbil, že spolehlivě dokončím všechny načaté myšlenky, i ty košaté a rozvinuté do mnoha dlouhých souvětí a vedlejších vět. Jenže – jak je to s tou pýchou, která předchází pád? Prostě jsem se (sice zvesela, ale ve zjevných rozpacích) publiku přiznal, že teď jsem bohužel ztratil nit a nevím, jak zněla ta původní a určující základní věta. Oživení v sále trvalo pouze chviličku, neboť muž sedící v poslední řadě, hlasitě zopakoval to, co jsem tak perfektně zapomněl. Tohoto muže, tohoto majitele ďábelské paměti asi znáte. Jmenuje se David Navara.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
1 července, 2011

Trapně opožděné blahopřání

 

Každý, kdo se zajímá o dějepis našeho šachu, ovšem ví, kdo je Nina Hrušková-Bělská. A jestli už někdo náhodou pozapomněl, pak tu jen kvapně připomínám, že to je ona proslulá statečná bojovnice v něžném dámském provedení, která byla sedmkrát šachovou přebornicí naší země a která měla tu čest účastnit se na přelomu let 1949/50 turnaje o mistryni světa. Tedy Osobnost; tedy velevážená Paní té čarokrásné hry, již holdujeme; tedy Kněžna, která po způsobu bájné Libuše vládla svébytnému území. Znal jsem ji, stýkal jsem se s ní (byť v pravidelné sestavě doplněné o jejího manžela a vynikajícího šachistu Lojzu Hrušku a ovšem i o světoznámého šachového desetibojaře Karla Opočenského), a docela nedávno jsem si umínil, že ji potěším veřejnou gratulací k jejím životním kulatinám. Ještě včera, ještě loni jsem se o sobě domníval, že mi nic neunikne, že na vše důležité a nezapomenutelné nezapomenu. Och, jak mě ten sen oklamal! Tak především: úplně jsem zapomněl, že nemůžu táhnout věží, protože bych tím vystavil krále do šachu; a také jsem trestuhodně zapomněl, že Nina, ta věčně svěží šachová květinka, si už loni bez mého vinšování odkroutila vzácné narozeninové kulatiny, kulaté jako kulatý posvícenský koláč z dob našeho společného mládí. Jedním slovem: slavnou pětaosmdesátku slavné Niny Hruškové jsem zaspal. Právem se ptáte: a kdy to bylo? a kdy k tomu trestuhodnému zaspání vlastně došlo?
Doba poněkud ztvrdla. Za mého mládí se nikdo neodvažoval prozradit, že tahle či ona dámská celebrita se dožila jakéhokoli týdne, měsíce či roku nad přijatelných 45 let; dnes už víme, že Janžurce bylo předevčírem 75 let a těsně předtím i Bohdalce úctyhodných 80. Sem tedy s tou pravdou, jejíž poezie je nejpůvabnější ze všech: Nina Hrušková oslavila docela nedávno už i svou nádhernou šestaosmdesátku! Nejednou jsme se spolu o jejích narozeninových číslech bavívali. Nina si libovala v čísle pět: „Mám v papírech samé pětky, heč! Narodilajsem se pátého pátý roku dvacet pět.“ - „A to znamená, dodával jsem vždy ostrovtipně, že mi budeš ještě pořád chodit pro pivo, jelikož jsem přesně o pět dnů starší než ty.“
Nedávno jsem jí zavolal a optal se jí, mohu-li jako epilog ke své zapomnětlivosti připojit s opožděnou gratulací i jednu její partii s Rubcovovou, kterou pokládám za fundamentální. „Aha,“ usmála se v telefonu, „tu z toho turnaje o mistrovství světa. Jenže abys věděl,“ přiznala po jedenašedesáti letech, „tam vystupuju v převleku chladnokrevné útočnice, ale já tenhle způsob šachového dialogu tenkrát nevyznávala. Pevnost, to byl můj tehdejší program, a kdepak nějaký takový bláznivý risk! To až potom mě můj manžel Lojka Hruška učil provozovat tyhle divočiny.“
V prvním poválečném turnaji o MS v ženském šachu startovala tedy i naše Nina Hrušková-Bělská. Z šestnácti účastnic se umístila na skromném 12. místě (5 bodů). Zvítězila a mistryní světa se stala Ruděnkovová (11 ½ bodů) před Rubcovovou (o bod zpět); ale už za dva roky bude mistryní světa právě Olga Rubcovová, s kterou tehdy v onom pradávném čase stála naše Nina tak senzačně na výhru. Glosy k partii přičinila jednak sama Nina, jednak velmistr Kotov, jenž stanul v úžasu nad smělými útočnými spády naší tuhé obranářky.
Olga Rubcovová – Nina Hrušková-Bělská, Moskva, 14. 1. 1950

1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4  4.Jxe4 Jd7 5.Jf3 Jgf6 6.Sd3 b6 (Jednodušší Jxe4 7.Sxe4 Jf6 je lepší) 7.Jxf6+ Jxf6 8.Je5 a6 (Nelze ovšem Sb7 pro 9.Sb5+) 9.0-0 Sb7 10.c3 Se7 11.Da4+ Kf8 12.Sg5 b5 13.Dc2 h6 14.Sh4 c5 15.dxc5 Sxc5 16.Kh1 Dd5 17.f4 g5! 18.fxg5 (Zdravější bylo ustoupit střelcem. Po této výměně získá černý mohutné útočné postavení s volným sloupcem h a plnou aktivitou střelců) 18. …hxg5 19.Sg3 Jh5! (Zahajuje překvapující kombinaci) 20.Jg6+ Kg7 21.Se5+ Dxe5! 22.Vxf7+! Kg8! (Velmistr Kotov komentoval drama: „Tento tah postavil bílého do nepříjemné situace. Publikum bylo vzrušeno a začalo si vypočítávat efektní kombinace. Byla vzrušena také Rubcovová, která zjistila mnohé hrozby černého, proti nimž bylo se těžko bránit. Pouze Hrušková-Bělská byla neuvěřitelně klidná. Bez bázně obětovala dámu. Zdálo se, že oběť dámy je pro ni něco zcela triviálního. Velmi rychle táhla Hrušková-Bělská také králem – Kg8! Ale právě tato rychlost jí prohrála partii.“) 23.Jxh8 Dxh8? (Místo toho byl k dispozici ovšem znamenitý tah Sd6! „Škoda té krásné partie,“ říká Kotov, „která mohla putovat světem“! Ovšem v této podobě: 24.Kg1 Dxh2+ 25.Kf1 Dh1+ atd.) 24.Vh7 Jf4 25.Vxh8+ Kxh8 26.Se4 Jd5 27.Ve1 Vf8 28.Dd1 Kg7 29.Dh5 Vf7 30.Dxg5+ Kf8 31.h4 Sd6! 32.Dd8+   1 – 0

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
31 května, 2011

Kotov je hotov

To to letí. Už třetí rok mám čest vystupovat na této forbíně. Což působí radost mé ješitnosti i starost mé zodpovědnosti. Mezi mnou, gentlemanem v nejlepších letech, a ostatními tvůrci zdejších blogů je totiž šlakovitý rozdíl: kdežto moudrá a báječná mládež čerpá své náměty ze žhavé šachové současnosti, mně zbývá pouze skromné hledání ztraceného času. Ale i tak usiluju o váš potlesk. Někdy ho uslyším (zejména od líbezné madame Tobi), jindy zaslechnu jen zamračené zamručení. Občas vám vyprávím šachové zkazky a humoresky. Dneska přidám další. Ze života.

Když jsem v roce 1950 vystudoval žurnalistickou fakultu, ukázalo se, že mi nepokroková orientace, jakož i nepříslušnost ke Straně živitelce poškozuje jakékoli vyhlídky na novinářskou kariéru. Z nějakých důvodů jsem i v kostýmu nakladatelského korektora překážel Pětiletce, pročež mi socialistický lineál narýsoval oživující přestup z tiché korektorny do rušného kladenského dolu. Dolů do dolů se mi nechtělo, i rozhodl jsem se pár dalších nejistých měsíců prožít na volné noze. Má žena měla pro tuto výstřední ideu vynikající porozumění. Dělal jsem tedy muže v domácnosti, psal Šachy s úsměvem a s úsměvem předstíral, že další literární příležitosti budou následovat, jak jen zahvízdám.
Hvízdal jsem, snaživě hvízdal, ale příležitosti se nehrnuly. A tak jsem utápěl svůj žal a hledal zapomnění v šachové marnosti. Po odchodu Opočenského, Kubánka, Srba a jiných majstrů jsem dokonce zaujal přední místo klubového žebříčku. Jednou mě snaživec, který nadšeně bojoval za naše béčko, oslovil nešachovou mluvou: „Slyšel jsem, že sháníš nějaký kšeft. Nechtěl bys přeložit šachové vzpomínky Alexandra Kotova? Umíš, doufám, rusky?“ Zbytečná otázka. Když jde o šachy, ovládám totiž všechny jazyky, co jich na zeměkouli jestvuje. „Tak dobrá,“ povídá ten druhotřídní borec z naší Pragovky, „zajdi zítra k nám na Národní třídu, takhle před polednem, a zeptej se na soudruha Soukupa. Nejlépe u paní Podhajské, ta mě určitě zná.“
Přišel jsem, viděl jsem, žasnul jsem. Ten člověk, ten soudruh, řečený Soukup, trůní vám za stolem, a jako kdyby nic, máchá sáčkem gruzínského čaje v horké vodě (ponjátno, éto tak nazyvájemyj kipjatók) a vlídně mě nabízí posez ve vypolstrovaném křesle. „Co ty jsi tu vlastně zač?“ nevěřím svým očím. „Snad ne nějaký náčelník nebo dokonce ředitel podniku?“
„Tak velkou šarži nemám,“ šklebí se záhadný Soukup, „zatím jsem tu jenom šéfredaktorem, jestli ti to nevadí. A tuhle je ten Kotov. Necelých čtyři sta stran. Ale potřebujeme, abys to přeložil do osmi týdnů. Řekněme do 30. dubna 1959. Stihneš to?“
Se ví, že stihnu, ujišťuju šéfredaktora a doma sklízím pochvalu, že se starám o živobytí. A jako už tak dlouhý čas, ve dne pracuju s větami o šachu, po večerech se šachem bavím. Co se Kotova týče: na šachových polích je skvělým nápaditým velmistrem, ale na poli spisovatelském se jeví jako fádní malomistr. A další mínus: jeho zápisky jsou provázeny nekvalitními fotkami na nekvalitním papíře. I domnívám se, že by bylo vhodnější doprovodit Kotovovu knihu nějakými pěknými karikaturami. A abyste věděli, o jednom šikovném kreslíři bych věděl.
Zrovna piluju poslední řádky poslední kapitoly, když zazní telefon a v něm Soukupův dotaz: „Co dělá Kotov?“ – Odpovídám pohotově i ostrovtipně: „Kotov je hotov!“ – Šéfredaktor je rovněž ve formě: „Tak se oblíkej, za čtvrt hodiny si tě vyzvedne řidič Křížek. Zrovna je u nás v redakci grafik Říha, co bude dělat obálku, a chce vidět text.“
Pak si ti dva prohlížejí čerstvě donesený rukopis a taky mou karikaturu Alexandra Kotova, kterou jsem načalstvu odvážně i nesměle podstrčil. Ten pán, jenž bude modelovat obálku, je zřejmě sympaťák, neboť o mé kresbě povídá, že to je vono, a jen kdyby prý takových karikatur bylo víc, aspoň dvacet nebo třicet. Hlaholím, že takovou maličkost promptně zařídím: „Dneska je sobota, v pondělí ty kresby přinesu.“ A lžu dál, jako když tiskne, a povídám, že dotyčného šachového kreslíře dobře znám: „Jmenuje se Karel Pražák a opravdu umí.“ – „Neznám,“ ucedí grafik Říha, „ale ten Kotov se mu docela povedl.“
Víkendový program je stanoven. Smolím jednu karikaturu za druhou, podle fotek v zahraničních šachových časopisech. Šuftím Capablanku, Botvinnika, Kerese, Bronštejna, Bernsteina, Gellera a dvacet dalších. Někoho, jako například Rossolima (str. 145), pojednávám pouze v zaoblených čárách, jiného, jako třeba Szilyho (str. 130), výhradně v lineárním provedení; bavím se. Ale pak se začínám starat, jak z rozehrané partie vybruslit. Jednak přece musím přiznat, že jméno neexistujícího malíře jsem si vycucal ze svého talentovaného palce, jednak se musím dohodnout na nějakém seriózním honoráři. Kolik mám chtít za jednu karikaturu? Ptám se ženy a fantazíruju: „Já si řeknu o celou stovku, co ty na to?“
Manželka soudí, že tak vysoko hledět nelze: „On ten pan Soukup si lehce spočítá, žes tu celou zakázku vyrobil za půl soboty a jednu neděli. A ty bys chtěl najednou 2800 korun? Já mám jako sekundářka na klinice dva tisíce měsíčně a on, ten soudruh šéfredaktor, sotva o osm stovek víc…“ Byla to řeč moudrá, i rozhodl jsem se, že za jednoho zkarikovaného šachistu budu požadovat závratnou padesátikorunu. (Která se tehdy přibližně rovnala tak dnešním pěti až osmi stovákům…)
Dopadlo to dobře, ba víc než dobře. Grafik Říha vzal pytláka Pražáka na vědomí a kresby pochválil. Šéfredaktor šel k věci: „Kolik chceš za jednu kresbu?“ – Kroutil jsem se, kroutil, naprázdno polykal a chystal se vyslovit odvážnou cifru padesát. František Soukup, šachista druhé třídy, se zachoval prvotřídně: „Navrhuju dvě stě. Souhlasíš?“
Kniha Z šachistova deníku vyšla. Opočenský k ní napsal vtipný doslov. A Kotov mi pak napsal, že se v jeho krajině mé kresby líbí, a že mu Botvinnik říkává – vzhledem k mému hranatému pojetí jeho fyziognomie – Kotov Uglovátyj.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
26 dubna, 2011

Aljechinova smrt

Před 65 lety zemřel v portugalském Estorilu (poblíž Lisabonu) král šachových králů, čtvrtý a nejslavnější mistr světa, nositel tří nezapomenutelných áček, jež značí největší šachovou kvalitu a které zní takto slavnostně – Alexandr Alexandrovič Aljechin.

 Byla první jarní neděle 24. března 1946. Spolu s dvěma policejními úředníky vstoupil do omšelého hotelového pokoje portugalský šachista Francisco Lupi, snad poslední z posledních přátel ruského běžence. Mrtvý Aljechin sedí v křesle, hlavu lehce skloněnou, a vypadá jako člověk, který odpočívá. Srdeční mrtvice. Vedle na stolku je šachovnice a na ní figurky v základním postavení.
Ale jinak je základní položení mrtvého velikána, netečných šachových figurek v tomto pokoji i šachových figur za zdmi tohoto hotelu tuze tristní. Opuštěn všemi, prožíval třiapadesátiletý král šachových králů své poslední měsíce a týdny v bídě a nedostatku. Už neměl ani na cigarety. Ale pořád ještě doufal, že svět šachu uzná jeho titul, jeho trůn, jeho království. Šachová veřejnost byla však ve svém hněvu nemilosrdná. Aljechin se chce zúčastnit tradičního vánočního turnaje v Hastingsu 1945, ale organizátoři jeho přihlášku odmítnou. A to na ultimativní žádost americké šachové federace a také na přání Holanďana Maxe Euweho.
K pochopení Aljechinovy poválečné situace je třeba se vžít do tehdejší atmosféry. Ještě neplatí slogan, že není Němec jako Němec, nýbrž ještě platí přesvědčení, že kdo za války s Němcem ztratil slůvko, ztratil i svou čest. Aljechin se narodil (1892) do svízelného času. Nade vše miloval šachy a byl přesvědčen, že ho tato láska ochrání před zlobou a konflikty světa. Velmi se mýlil. Byl Rus a zůstal jím, i když se stal světoběžníkem.
V roce 1916 se hlásil dobrovolně na frontu, sloužil u zdravotníků, vysloužil si dva vojenské řády za statečnost a obětavost, je raněn a leží v tarnopolské nemocnici. K jeho lůžku docházejí šachoví zanícenci a Aljechin hraje proti nim malé simultánky, vždycky naslepo. A právě jedna z těch nemocničních partií (proti jakémusi Feldtovi) je až po naše časy řazena k jeho nejkrásnějším šachovým výtvorům co ukázka kombinační vynalézavosti. (Zajímavost: Aljechin v prvních osmi tazích hrál osmkrát jedním a týmž jezdcem, čímž prokazatelně „zanedbal“ zásady rychlého vývinu figur. Jenže – co je dovoleno Diovi…, však znáte tuhle průpovídku.)
V roce 1920 se Aljechin stává tlumočníkem a později i snoubencem Švýcarky Anneliese Rüeggové, která se projevuje jako pokroková spisovatelka a má přístup i k Leninovi, jenž – jak známo – ví mnohé; také například, co je šach a kdo je Aljechin. Tyto speciální vědomosti mají vliv na to, že sovětská vláda povoluje ženichovi odjezd do ciziny. Rozšiřovaná legenda o Aljechinově „útěku“ nemá tedy oporu ve skutečnosti.
Krátké bylo romantické manželství ruského šachisty se švýcarskou publicistkou. Aljechin už má francouzské občanství a postupně i další tři cizokrajné manželky, které jsou ve všech případech starší než on, vesměs milují kočičí tvory, ale zato nemají tušení, k čemu je na světě rošáda nebo tenhle směšně poskakující koníček. O politiku se šachový mistr světa nezajímá. Když vypukla válka, je zrovna v Buenos Aires na šachové olympiádě. Jako kapitán francouzského týmu zakázal svým spoluhráčům stýkat se s reprezentanty Německa, mluvit německy, zdravit Němce. Po návratu do Francie se hlásí ihned k vojsku a brzy už působí v hodnosti poddůstojníka jako tlumočník výzvědné služby. Po kapitulaci Francie se Aljechinovi podařilo proklouznout do neobsazené zóny a odtud do Portugalska. Ale tam se mu stýskalo. Po své ženě (Američance) a po dvou siamských kočkách, které i s paničkou uvízly v okupované části Francie.
Stále ještě vládne Aljechin šachovému světu, zatímco obsazené a pokořené Evropě vládne nacistický pořádek. A také jen se souhlasem dočasných mocipánů může se ruský Francouz Aljechin účastnit šachových turnajů. Hraje v okupované Varšavě, v okupovaném Krakově, v okupovaném Salzburku a dvakrát i v okupované Praze. Aljechin vítězí, jeho americká choť štrikuje svetry, luští křížovky a stará se o siamské tvory vybavené hedvábnou srstí.
V okupované Paříži vznikají Pařížské noviny, jejichž posláním je sloužit ideám nové Evropy, a tedy pilně posluhovat nacistickému režimu. Redakce plátku Pariser Zeitung posílá Aljechinovi medový dopis s prosbou, aby laskavě napsal pár zasvěcených slov o půvabech šachové hry. Aljechin vyhověl a odjel na turnaj do Mnichova, aniž tušil, že nějaký přičinlivý redaktor mu jeho odbornou úvahu „obohatil“ o četné protižidovské nadávky. A právě tehdy a takto zákeřně začínal končit čas jeho nesmrtelné šachové slávy. Až po mnoha měsících se mistr světa dozvěděl, jakými větami byl jeho nevinný článek doplněn. Ale tento cejch, tuto pohanu už nikdo nikdy Aljechinovi neodpáral. Jednou provždy bylo řečeno, že Aljechin kolaboroval s nacisty.
Jeho stanovisko, které poslal organizátorům hastingského turnaje 1945, bylo uveřejněno až po jeho smrti. Byly v něm (mezi mnoha jinými) i tyto věty:
Článek, ze šachového hlediska nesmyslný a lživý, který se objevil roku 1941 s mým jménem v jednom pařížském deníku je drzý falzifikát. Není to poprvé, co bezectní a prodejní novináři zneužili mého jména. Kolaborantem se nazývá ten, kdo oficiálně nebo jiným způsobem souhlasil s názory a politikou zaprodané vlády Pétaina a Lavala. Já jsem s touto vládou ani s jejími představiteli neměl nikdy nic společného. Hrál jsem šachy v Německu a v okupovaných státech jen proto, že to bylo jediným prostředkem mé obživy a že to bylo daní, kterou jsem musel platit za svobodu své ženy. Kdyby se ty doby vrátily, neváhal bych a jednal zase tak jako tehdy. Mluvte si, co je vám libo, a usnášejte se, na čem chcete, avšak vězte, že mé svědomí je čisté.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
22 března, 2011

Tak jsem už taky laureátem

Ano, prosím, dostal jsem Novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2010. Namouduši. A to v nejpamátnější budově české vzdělanosti – v sále Panteonu Národního muzea. Joj, to bylo slávy! Pan Matocha gratuloval a hučely salvy. Salvy potlesku a blesků přítomných fotografů. Byl tam i jeden známý neznámý, s nímž jsem za války robotil ve fabrice. Hrnul se ke mně bez pugetu, ale zato se zjevnou ironií: „Zač ti, člověče, tu medaili dali?“ Opověděl jsem bez ironie, zato podle pravdy: „Já, člověče, vlastně ani nevím.“

    Ano, přátelé, je to tak. Původně jsem se domníval, že Sdružení Ferdinanda Peroutky mi uděluje Novinářskou cenu za široce komponovaný cyklus čtyř knih o myslitelském a státnickém odkazu T. G. Masaryka (vydaných v letech 2005-2009) a zejména za publikace Polemiky Ferdinanda Peroutky (1995) a Novinář Peroutka o TGM (2010). To by mělo určitou logiku, zdá se mi. Jenže redaktor J. P. ve svém laudatiu se zmínil pouze o jedné mé knize z tohoto tematického okruhu (Masaryk! Ne Lenin) a zbytek svého chvalořečení věnovalata dobrá upřímná duše mé šachové zálibě a mým šachovým knihám, které jsem napsal před více než 50 lety a jež nemilosrdný čas zasypal prachem zapomnění. Ba najdou se prý v nich i skryté narážky, které tehdejší cenzura nepochopila.
    Mnozí moji venkovští příbuzní, kteří dosud neměli tušení o mé odbojové činnosti vedené prostřednictvím šachových střelců, komoňů a obrněných věží, byli tím novým faktem uvedeni do stavu, jemuž se říká perplex. Rovněž můj dávný přítel Cavaletto poslal mi přes velkou louži malou otázku, jak že to, medle, bylo s tím mým šachovým odbojem. Ale měl se radši zeptat redaktora Karla Tejkala, který bodrému chvalořečníkovi J. P. poradil, aby se tam někde mezi řečí nezapomněl zmínit o mé hříšné šachové minulosti.
    Už dosti žertů. Otázka Daj-li medaili je odvrácena čopovaným bekhendem a srdečným přiznáním, že udělení Ceny Ferdinanda Peroutky pokládám za svůj životní triumf, asi jako kdybych ve vážné partii kuchnul Cavaletta. Míval jsem veliká přání a velikánské sny, například jsem hned po válce toužil promluvit s Peroutkou aspoň pár slov. A měl jsem vám nesmírné štěstí. Olga Scheinpflugová mě totiž pozvala na čaj o páté a umožnila mi setkání s velkým šéfredaktorem, který si prý chce s mladými lidmi popovídat o politice. Na ten čaj jsem nepřišel, protože jsem se úžasně styděl položit svou nevzdělanost vedle jeho moudrosti, chytrosti, elegance, vtipu a proslulé ironie. Teprve o šedesát let později mi paní Slávka Peroutková řekla, že kdybych tehdy zaťukal u dveří jeho sekretářky, tedy u ní, že už by zařídila, aby toho dne byl Peroutka Ferdinandem Dobrotivým.
    Takže teď o Peroutkovi už jenom píšu, ale jsem rád, že můžu a smím. On je totiž bájeslovný Ferdinand taky náš člověk. Nezapomenutelný muž v ofsajdu Karel Poláček kdysi kdesi propověděl, že byl v licitovaném mariáši o chlup lepší než Peroutka, ale pokud jde o šach, neměl prý Ferdinand v Lidovkách ani v přilehlé Unionce rovnocenného soupeře.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
20 února, 2011

VVAŠNR

Těmito záhadnými a ironickými písmeny popisoval Karel Čapek vánoční pohlednice a ti, kteří už věděli, co literátův humor obnáší, spolehlivě dešifrovali vzkaz, jímž si Mistr zkracoval své vinšování. Tedy ovšem: Veselé vánoce a šťastný nový rok. Což přeju i Vám, vážení šachoví přátelé a příbuzní. Tak tedy – VVAŠNR!

    Každý nafoukaný workholik nám dneska poví, jak je přepracovaný a že (Bože, zatrať toto sloveso!) nestíhá. Budiž prokleta sekta těchto nestíhatelů! Také my jsme za onakých časů mívali leckterou část těla v kalupu, ale pak jsme poctivě přiznávali, že jsme něco prošvihli nebo nestačili udělat, kdežto ti dnešní přepracovaní bukanýři se naparují slovní parádou, že nestíhají.
    Tiše a nenápadně jsem napsal našemu maestrovi Pavlu Matochovi, že ať se na mne nezlobí, ale že takové dva tři měsíce nebudu moci plnit svou radostnou povinnost v tvorbě blogů. Anžto a protože musím v té kratičké době napsat IV. díl Železné Sparty, jak nakladatelství Olympia ode mne požaduje. Neurazil jsem kněžnu Češtinu floskulí o nestíhání, nýbrž jsem přiznal barvu. Maestro Pavel mi udělil kratší neplacenou dovolenou, dobrý to muž.
    Ale co myslíte, že jsem dneska odpoledne dělal? Pulíroval věty a souvětí, vymýšlel pointy a přiléhavé metafory? Ale kdepak. Především jsem si s jásotem nasázel papírové figury a pěšce do kapesní šachovnice, kterou jsem dostal od maestra jako novoroční prezent, a pak jsem prošustroval množství rmutných i radostných minut nad on line přenosem Davida Navary s Ivančukem. Jak já mu, tomu našemu milovanému velmistrovi, si dovolil spílat, to nemáte tušáka! Ale postavit střelce na e6! Pche! Tu jsem pociťoval, já doktor Dětina, že mými žilami koluje nějaká vyšší moudrost. Nekolovala, nýbrž se vynacházela na nejsprávnějším místě, a to v hlavě nádherně riskujícího a skvěle počítajícího Davida.

    Promiňte, milý příteli Navaro, že jsem Vaši šachovou konstrukci hned nepochopil. Ale chápejte: já v tom své pokročilém věku už prostě nestíhám.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
5 ledna, 2011

Šachové RKZ

Za chvilku to bude 200 let, co učení pánové Hanka a Linda nalezli v rozmezí 1816-1819 (například v kostelním sklepení) několik pergamenových svitků s rukopisnými záznamy pradávné staročeské epiky a lyriky, které prý pocházejí jednak z 9., jednak ze 13. století. Národ zaslzel dojetím, neboť konečně bylo i vědecky dokázáno, že bývali Čechové statní junáci. Radost z kulturní památky trvala pár desetiletí, ale pak – zejména zásluhou profesora T. G. Masaryka – vyšlo najevo, že Rukopisy (jež ve zkratce píšeme RKZ, což značí Rukopis královédvorský a zelenohorský, obojí podle místa nálezu) jsou bohužel padělky, vzešlé z dovedných rukou obou „nálezců“. Většina národa se rozzlobila – nikoli na padělatele, nýbrž na vědeckou družinu TGM, která si dovolila pravdu o falzech vyslovit.

     Podvodníci nyní a tehdy. Tušíme ten rozdíl. Nuže, v dnešní době se tihle filutové vyznačují integrální ziskuchtivostí a sobectvím, které nezná mezí. V případě podvodných falzifikátorů RKZ z pokraje 19. století jde sice rovněž o podvod, ale udělme padělatelům aspoň částečné odpustky. Za to, že je k nekalé činnosti nevedla chtivost po osobním obohacení, nýbrž altruismus čili touha podpořit vlastenecké sebevědomí ospalého národa.
    Také šachisté mají své jakési RKZ. Nějaký takový filuta, filištín, fikula a fijón si jednoduše ze svého talentovaného palce vycucá docela pěknou partičku, kterou podle jeho verze hrály(a efektně vyhrály) různé světové celebrity, například Tolstoj, Stalin nebo Wojtyla, když ještě nebyl papežem. Ostatně padělané partie dvou ze jmenovaných výtečníků jsem Vám tu již ocitoval.
    A že by nebyla na skladě nějaká šikovná partička císaře Napoleona? Ale ovšemže je. A je nenová. Mně ji ukazoval už asi před padesáti lety císař našeho šachu jménem Karel Opočenský. Černými kameny tahá Madame Remusat (čte se Madam Remíza), ale francouzský imperátor paní Remusatové remízu neposkytne, nýbrž ji zmatí, jak zákon kázal. A ze 14. svých zdvihů (všimněte si!) potáhne sedmkrát svou císařskou kavalérií! 
Napoleon – Mme Remusat
1.Jc3 e5 2.Jf3 d6 3.e4 f5 4.h3? fxe4 5.Jxe4 Jc6 6.Jfg5? d5 7.Dh5+ g6 8.Df3 Jh6? (po 8. …Sf5 získá jezdce) 9.Jf6+ Ke7 10.Jxd5+ Kd6 11.Je4+! Kxd5 12.Sc4+! Kxc4 13.Db3+ Kd4 14.Dd3 mat.
 
    V roce 1996 hrál Luboš Kaválek simultánku v dívčí škole v australském  Brisbane a pro osvěžení soupeřky napřed pobavil tímto Napoleonovým mistrovským kouskem a teprve pak děvčata vyzval, aby proti němu rozjely podobný císařský valčík. Jenomže juniorky z pátého světadílu válely spíš tango, jak prý někdo moudrý pojmenoval zahájení 1.d4 Jf6 2.c4 Jc6, a snažily se, velmi se snažily uvádět do příběhu především bujné oře své jezdecké kavalérie.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
21 prosince, 2010

Spáč ve zvěrokruhu

 

Když se bavíš šachem někde v kavárně nebo na plovárně, taháš většinou hbitě, ježto nemíníš unavovat soupeře nebo přihlížející kibice. Ale když se z tebe vyvine turnajový borec, dobře víš, že musíš své šachové úkony promýšlet poněkud pečlivěji, jakož i obezřetně disponovat plynoucím časem. Pokud pak jde o mne, doznávám, že náležím do jakési méně výbojné kategorie¨: o šachu spíš cosi píšu nebo čtu, takže si vás občas dovoluju obtěžovat svými rozumy.
    Když vyslovím jméno německého velmistra Friedricha Sämische (1896-1975) a chci dodat, že to byl znamenitý šachista, který – – – , stane se, že než stačím tu větu dopovědět, uslyším vaše opovržení: Jenom nás moc nepoučujte, pane učiteli, protože našinec přece ví, že ten váš dotyčný německý šachista prohrál většinu svých znamenitě rozehraných partií na čas. A který tím, že nevnímal prchající čas, prohospodařil a prošustroval i zcela vítězné partie, pročež si vysloužil slavnou přezdívku Spáč Sämisch. Tohle jsem o něm napsal před 52 lety: „Noří se do nejhlubšího uvažování hned od prvního tahu a za žádných okolností nebere šachové hodiny na vědomí.“
    A přitom je právě Spáč Sämisch mistrem bleskových partií a simultánek naslepo. Na jednom turnaji v Hastingsu prohrál Sämisch pět partií z devíti překročením času. „Lépe by učinil,“ komentoval tuto kuriozitu jeden žurnalista, „kdyby hrál každou partii v bleskovém tempu anebo – a to by bylo ještě rozumnější – kdyby sehrál proti všem svým soupeřům simultánku naslepo.“
    Můj dávný přítel Karel Opočenský se mi o tomto proslulém Spáči hodně navypravoval: jak to kdysi spolu táhli světem, jak soupeřili na šachovnici, jak společně vzdorovali přechodné finanční mizérii, anebo jak se třeba v Paříži zálibně otáčeli po sličných slečnách. Tempi passati.
    Na proslulém turnaji v Baden Badenu 1925 skončil Sämisch na třetím místě hned za excelujícím Aljechinem a druhým Rubinsteinem, v roce 1928 se v Brně dělil s Rétim o první místo. A tak dále. Zatímco jsem potom nějaké to desetiletí – co se šachu týče – prospal, dovídám se od přítele Kalendovského další úžasná a zhola neuvěřitelná fakta o Sämischovi, který v roce 1969 prospal (a tudíž i prohrál) na turnaji v Linköppingu všech 13 partií. A snad by mohl v té pošetilé Guinnessově knize světových rekordů figurovat i v disciplíně hulení cigaret: dvě či tři krabičky cigaret, to byla prý Sämischova norma na jednu turnajovou partii.
    Sämisch byl hravý hráč, nepolepšitelný spáč, šachový rváč, ale také žertéř a ironik se smyslem pro sebereflexi. Zeptali se ho: Jaký je váš šachový styl? Sämischova odpověď: „Vždy jsem usiloval o kombinaci stylu Tarrasche, Maróczyho, Teichmanna, Nimcoviče a Rubinsteina. Jenomže jsem nebyl tak odolný jako Tarrasch, tak vytrvalý jako Maróczy, tak duchaplný jako Teichmann, tak moudrý jako Rubinstein a ani tak lstivý jako Nimcovič.“
    Rád uzavíral riskantní sázky, kromě nikotinu holdoval bridži, zajímal se o politiku, jevil opovržení k nejnovější klasifikaci šachistů, jak ji navrhl profesor Arpád Elo, a jeho sympatizanty prohlašoval za šachové astrology. Byl svůj.
    Když ho při jeho 60. narozeninách požádal redaktor časopisu Schach-Echo o některou z jeho nejlepších partií, odpověděl opovržlivě: „Žádost o nejlepší partii pokládám za idiotickou. Podle jakého vkusu ji mám vybrat? Podle vašeho, podle svého anebo podle přání pologramotných packalů?“
    Nakonec vyděšenému redaktorovi přece jen vyhověl; ale poslal mu ukázku, která naprosto neodpovídá obecné představě o efektní glancpartii, jíž páni porotci obvykle udělují ceny za krásu. Nýbrž je to partie pochmurná jako podzimní mrholení a hořká jako chmel. Žádná bombastická oběť, žádný ohňostroj, pouze – řečeno s Nerudou – obyčejné hřbitovní kvítí. Ale přece jen – překrásná partie! 
    Hle, jak dokázal spáč Sämisch připravit bdícího soupeře o iluze: donutil ho kapitulovat ve chvíli, kdy materiál byl zcela vyrovnaný, ale kdy se černý ocitl v tragické situaci nevýhody tahu, kterou po česku nazýváme Zugzwang. Komu se zdá tato Sämischova mstivá kantiléna jednoduchou aférou, toho si dovoluju upozornit, že se velmi mýlí. Ostatně posuďte sami. A až spadne opona, určitě oceníte Sämischův ďábelský výkon potleskem.
 
Sämisch – Schlage, Berlín 1931

1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc3 Sb4 4.a3! Sxc3 5.bxc3 c5 6.f3 Da5 7.Sd2 d6 8.e4 Jc6 9.d5 Je7 10.Dc2 e5 11.Sd3 Sd7 12.a4! Jc8 13.Je2 Jb6 14.Va3 0-0 15.0-0 a6 16.Vfa1 Jc8 17.h3 Dc7 18.a5 Je7 19.Kh2 Kh8 20.g4 Vae8 21.Jg3 Jfg8 22.Vf1 f6 23.Va2 g6 24.Db1 Sc8 25.Kg2 Vf7 26.f4 exf4 27.Sxf4 Vef8 28.Vaf2 h6 29.Db6! Dxb6 30.axb6 Vd8 31.e5! g5 32.e6 V7f8 33.Se3 Vfe8 34.Jh5 – černý vzdal. Ovšemže velmi nerad. Neuměl si totiž představit, že obyčejnské šachové figurky dokážou člověka tak ponížit.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
8 prosince, 2010

Salo Flohr a já

 

To je název až druhé části této malé povídky, kdežto několika nejbližším slovům náleží titulek Botvinnik a Opočenský.
    Takový obyčejný mrholivý 7. únor 1956. Po ránu mi volá Opo, abych se ulil z práce a jel s ním na letiště přivítat šachového mistra světa; a abych mu dělal při slavnostním obědě v hotelu Paříž společníka, a pak o tom něco napsal do Četky, do Večerní Prahy a do Květů. Opo ovšem věděl, že jsem všestranně použitelný element – něco jako jeho tajemník, zapisovatel, garderobiér či co.
Za účelem ulití ze Zemědělského nakladatelství jsem se ani nemusel zdržovat lstivými výmluvami, můj nadřízený Otto Hornung byl totiž šachista.
    V hale ruzyňského letiště se Opo stává objektem objektivů mnoha reportérů. Ale když vkročí do středu společnosti šachový šampión Michail Botvinnik, patří zase veškerá pozornost jemu. Je mu 45 let, ale vyzírá mladistvě. Sluší mu to. A hned si to šine ke Karlu Opočenskému, který jako rozhodčí měl už dvakrát tu čest ho ozdobit vavřínovým věncem mistra světa. A takto hovoří: „Milý Karle Ivanoviči, dnešní den je nejdůležitějším dnem vašeho života. A proto ty květiny, co mi přinesla vaše dceruška Kateřina, si dovoluju věnovat vám.“
    Opo je poněkud v rozpacích, i říká taková slovíčka, jako počemu? začem? něponimaju. Ale Botvinnik je perfektně připraven: „Copak nevíte, že je vám dneska 64 let, tedy právě tolik, kolik je políček na šachovnici?“
    Téhož večera Botvinnik dává (jak se po staročesku říkává) neboli absolvuje simultánku proti dvaceti prvotřídním pražským šachistům (mezi nimiž byli, jak si tak vzpomínám, Jankovec, Bouček, Mráz, Daněk). Mistr světa hrál pevně, ale neoslnil: devět partií vyhrál, dvě prohrál, devět zremizoval.
    Ve vedlejším sále zatím krouží kolem podkovy stolů Salo Flohr (uznávaný mistr světa v simultánkových exhibicích). Sprintérským fofrem pádí od plátna k plátnu a co chvíli odrovnává někoho ze dvaceti soupeřů. Skóre je samozřejmě tradičně flohrovské: 19 výher, jediná prohra, a to se Zdeňkem Ungrádem, členem našeho šachového kroužku ČTK-SZN. Mě vyřídil velmistr (a můj částečný přítel) Flohr tímto virtuosním prstokladem:
 
Flohr – Houška. 7. 2. 1956.
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sa4 Jf6 5.0-0 d6 6.Ve1 Se7 7.c3 b5 8.Sc2 0-0 9.h3 Ve8 10.d4 exd4 11.cxd4 Jb8 12.Jc3 c5 13.Sg5 h6 14.Sh4 Jbd7 15.e5 dxe5 16.dxe5 Jh7 17.Sxe7 Vxe7 18.Jd5 Ve8 19.Vc1 Sb7 20.Sf5 Jhf8 21.Se4 Dc8 22.Dd2 Je6 23.Ved1 Sxd5 24.Sxd5 Va7 25.De3 Vc7 26.Sxe6 Vxe6 27.Vd6 De8 28.Vcd1 c4 29.Dd4 Jf8 30.Vd8 De7 31.Va8 g6 32.De3 Kg7 33.Vd1d8 a černý vzdal.
 
    „Buďte rád,“ povídá čtyřiašedesátiletý Opočenský, „že jste to bez větší ostudy dotahal až do třiatřicátého tahu.“ Upřímně řečeno, rád nejsem. A těch Flohrových 33 tahů vnímám jako 33 stříbrných stříkaček, jimiž mě velmistr vyřídil jako žádost o podporu.
    O čtyři roky později je situace opačná. Flohr právě napsal předmluvu k mé knize Tam všichni hrají šachy – jednak proto, že jsem ho pěkně poprosil, jednak též proto, že právě odjížděl na dovolenou do Karlových Varů a potřeboval si vylepšit obsah své peněženky.
    A je tu prosinec 1962 a my s výtvarníkem Adámkem v bělokamenné Moskvě, kdež si zase já potřebuju přivydělat nějakou kačku navíc. Z propagačního pracovníka jsem se stal pomocníkem při výstavě, která Moskvičům představuje ilustrace nejlepších českých grafiků a malířů. Měli jsme tu být pouze deset dnů, ale všechno se po tradičním ruském způsobu protáhlo. Rublíky ubývají; šetříme, jak se dá; žebroníme tu i onde (na našem vyslanectví, ve Svazu družby se státy lido-demo), ale nahlas si o peníze přece jen říct netroufáme.
    Zatelefonuju Flohrovi, snad se dovtípí… I prosím děžurnou v našem hotelu, aby mi půjčila telefonní seznam. Půjčit prý nemůže, protože se v Sovětském svazu žádné takové seznamy nevedou. Žasnu a láteřím. „S kým chcete mluvit?“ zajímá se službu konající děvuška. Můj vztek neovadá, ale utrousím, že s nějakým šachistou Flohrem. „To jméno jsem slyšela. Moment. Už vím: je to grosmejstěr. Takže si jednoduše zavoláme do Domu filatelie.“ Zavolala, potřebné numírko vyzískala a já je hned vytočil. Měl jsem štígro: Salo byl doma a zvesela mě vítal a poptával se, jak se mi tu líbí a jestli jsem už byl taky ve zdejším cirkusu. Styděl jsem se mu přiznat ke své momentální finanční mizérii, a tak jsem se jen Sala optal, kde bych si tu mohl zahrát šachy. Dal mi adresu dotyčného Domu filatelie a prý tam těm chlapcům mám říct, že se mi mají (na jeho doporučení) věnovat. A abych pak, až se vrátím do Prahy, nezapomněl vyřídit Opočenskému srdečný pozdrav.
    Povídka končí. Do Domu šachmatistov jsem zašel. Soudruzi na mne byli opravdu milí. O nějakou takovou volnou partii nebo nějakou blicku zájem neměli. Ale jestli prý chci, můžu se s nimi účastnit analýzy velice pozoruhodné partie, která leží tuhle na šachovnici. „Co byste táhl za černého?“ zvídají, ale tuším, že s mou cizineckou pomocí příliš nepočítají. Pak se jeden z nich nade mnou slitoval a rozdal si to se mnou po našem, tedy po novákovském způsobu. Čímž mě potěšil. Ale jak to dopadlo, už nevím.

    Hotel je zaplacen, výstavní práce dokodrcaly do finiše, pozítří bude slavnostní vernisáž. Parťák Adámek si tu slávu nenechá ujít, já ano, a to proto jen, že se toho kterého slavnostního dne koná v pražské Juldě Fuldě velký předvánoční blicák, a tam chybět nesmím, tam musím, musím být. A to i kdyby čert na praseti jezdil! Však jsem se na tuto velkolepou šachovou událost těšil celý rok.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
25 listopadu, 2010

Durasův gambit

 

Snad to bylo štístko, snad jenom náhoda, ale fakt je, že jsem míval možnost rozmlouvat, smát se, filozofovat, jakož i popíjet všelijaké nápoje s mnoha velkými velmistry šachu. A vždy, když uzrál čas, jsem jim položil obmyslnou otázku: Koho, mistře, pokládáte (pokládáš) za nejlepšího českého šachistu všech dob? Nikdo z nich neodpovídal rád, hbitě a jednoslovně. Všelijak se mračili, mručeli, hnětli si bradu, váhali. Možná i proto, že někteří z dotazovaných patřili mezi nesporné kandidáty této tipovací soutěže.
    Luděk Pachman posléze propověděl, že prvním mužem naší šachové historie je zřejmě Salo Flohr, kvůli němuž přijel v roce 1938 do Prahy Aljechin, aby s ním sjednal podmínky utkání o mistrovství světa. Miroslav Filip i Vlastík Hort usoudili, že první mezi našimi prvními je patrně Richard Réti, génius s nejširším šachovým rejstříkem. (Marně jsem pak oba přesvědčoval, že právě oni, Miroslav i Vlastimil, se mohou přece prokázat nejhodnotnějšími turnajovými výsledky a že by se tedy i oni mohli možná ucházet o první cenu této virtuální soutěže.) Taktéž jsem chtěl vědět, koho za mistra českých velmistrů pokládá Bedřich Poucha, bohém šachové periférie a vladař šachovny U Nováků. Jedině on se nerozmýšlel: „Náš největší šachista je Rudolf Charousek.“ Tu musíme Pouchovo tvrzení doplnit zmínkou, že z našich pouze zde jmenovaný Charousek dokázal porazit Laskera a dělit se s legendárním Čigorinem o první místo před Pillsburym, Schlechterem, Tarraschem a Maróczym. A že kdyby nezemřel Charousek tak neodpustitelně mlád už ve 27 letech, tak by možná opravdu došlo na Laskerův výrok: „S tímto mladým mužem budu muset už brzy bojovat o světový šampionát.“
    Také Luboš Kaválek se vrací do vzdálené minulosti: „Nevím, Vítězoslave, zda do Tvé ankety můžu zasunout Wilhelma Steinitze, mistra světa a pražského okolí. Narodil se v Praze a tam taky začal hrát šachy. Podle mého názoru je to ten nejsilnější český šachista, i když on sám sebe považoval zprvu za Rakušana a později za Američana.“
    Před mnohými léty jsem stejnou otázkou vystřelil i na samotného Sala Flohra. Odpověděl bez přemýšlení a rezolutně: „Duras!“ A se stejným kandidátem jsem vyrukoval na velkého Opa. Jeho stanovisko: „Duras? Asi ne. Patří sice k těm velikým šachistům naší historie, ale – největším? Tím není. Protože příliš brzy a příliš zbytečně opustil své dílo. Českému šachu dal hodně, to je pravda, ale taky mu hodně zůstal dlužen. Jeho umění a mistrovství zůstalo symfonii nedokončenou.“
    Ačkoli moje šachová hodnost mě neopravňuje plést se do rozhovoru moudrých, přece jen si dovoluju maličko rozvést Opočenského ideu. A to tak, že orecituju, co soudil Tomáš Garrigue Masaryk o svých dvou velkých předchůdcích – o Františku Palackém a Karlu Havlíčkovi. Samozřejmě obdivoval a uznával oba. Palackého měl rád, Havlíčka miloval. Palackému zazlíval, že v šedesátých letech 19. století, když to národ nejvíc potřeboval, odešel z politického života. Prý pro uspokojení své ženy, která byla postrašena eventuálními represemi z tajných vládnoucích kruhů. Takové vysvětlení TGM odmítá: „Palacký svou politickou neúčast omlouvá slibem daným ženě, tedy důvodem, jehož platnost sotva uznáme, vidíme-li, jak Havlíček se tímto důvodem ve stejné době upoutat nedal. Neříkám, že Palacký měl dělat, k čemu se necítil povolán, vytýkám jen důvod, který pro to uvádí.“
    Před první světovou válkou náležel Oldřich Duras k největším osobnostem světového šachu. Nebifloval teoretické veršíky, hrál útočně a podle své paličaté hlavy, byl bojovník i umělec, mnohem častěji vítězil než prohrával, remízami téměř opovrhoval. Porazil například Čigorina, Laskera, Tarrasche, Spielmanna, Schlechtera a v roce 1914 i Capablanku, zkrátka celý tehdejší šachový Olymp.
    Po válce se už Duras na žádném turnaji neobjevil a dal přednost klidnému domácímu a rodinnému štěstí. Duras prý nehraje proto, říkalo se, že mu nechtěli v úřadě povolit půlroční dovolenou na přípravu k turnaji; někteří tvrdili, že Durasova manželka nepřeje jeho šachové zálibě; jiní konečně měli za to, že mistr nechce riskovat případné neúspěchy.
    Do turnajových sálů se tedy Duras (1882-1957) už nikdy nevrátil, ale šachovými figurkami se potěšoval až do smrti. Upsal se skladebnému a studiovému šachu (zkomponoval 40 vynikajících studií a 50 úloh, většinou trojtažek), občas si zahrál i docela normální partii, ale výhradně pro pobavení sebe i několika stálých kavárenských diváků. Překvapení první: Duras hrál zásadně s černými kameny; překvapení druhé: jeho pravidelnými soupeři byla konzultační dvojice – sekční šéf Jan Hamr a vrchní školní inspektor Rudolf Bílek; překvapení třetí: vždy se povinně hrál Durasův (a zcela určitě nekorektní) gambit, který vzniká po tazích 1.e4 f5. Velmistr v těchto partiích vlastně poskytoval svým amatérským protivníkům výhodu figury. Snad aby bylo více legrace, snad aby se sám musel víc namáhat, kdo ví… Jedna taková partička pronikla i do Lidových novin a komentuje ji proslulý šachový publicista Amos Pokorný.
 
Hamr a Bílek – Duras.  Praha, 8. 4. 1936.
1.e4 f5 2.exf5 Jf6 3.g4 d5 4.g5 Sxf5 5.gxf6 e5 6.Dh5+ (Prý Rejfířův návrh) g6 7.Dh4 Dd7 (Je nutné zabránit tahu f7+, který se nehodí k útočnému plánu černého) 8.Jf3 Jc6 9.Sb5 0-0-0 10.d3 (Snad mohl bílý zkusit 10.Sxc6 a pak Jxe5) Ve8 11.Jbd2 e4 12.dxe4 (Bez této výměny by si byl bílý ulehčil obranu) dxe4 13.f7 (Snaží se rozbít postavení černých pěšců na dámském křídle; lépe však vyhlíží skromné Jg5) Dxf7 14.Sxc6 exf3+ (Útok vrcholí, bílý bude mít o celou věž víc, ale černý útok se prakticky stane neodolatelným, protože útočných možností je mnoho, zatímco pro obranu bude vždy jen příliš úzká cesta) 15.Sxe8 Dxe8+ 16.Je4 (Každý by tak hrál a přece Kf1 je o něco lepší, třebaže se zdá, že král musí v několika tazích zahynout) Sxe4  17.Se3 (Vyhlíží slibně, ale ve skutečnosti vede k prohře. Nutné bylo 0-0, ale pak by hrál černý g5 a brzy by si vynutil otevření sloupce g) Sb4!! (Pěkný úvodník k závěrečnému útoku) 18.c3 Db5 19.0-0-0 (Stejně nestačí ani 19.Dh3+ Kb8 20.Df1 Sd3 21.Dh3 Sxc3+ 22.bxc3 Db2 23.Dxf3 Dxc3+ 24.Kd1 Vd8+ atd.) Sxc3! (Na všech stranách se ukazují maty) 20.b3 De2 21.Sd2 (Nebo 21.Vd2 Sxd2+ 22.Sxd2 Vd8 s dalším Dd3) Dd3 a bílí se vzdali.
Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
3 listopadu, 2010